Yume Ookami je česká fotografka, grafička a také velká milovnice zvířat. Doma má tři kočičky a pravidelně se snaží zvířatům pomáhat. O tom, jak to dělá, jaký je její život s chronicky nemocnou kočičkou a jak vnímá současný problém opuštěných kočiček, se s námi podělila v rozhovoru.
Yume, prozraď nám, kdy jsi si adoptovala prvního mazlíčka a co to bylo?
To je na začátek docela těžká otázka, protože jsem jako dítě měla postupem času hodně zvířátek. Ale myslím, že první byl kocourek, kterého přinesl brácha, někde od kamaráda z půdy, říkali jsme mu Angus.
A tím začala tvá láska ke zvířatům?
Nějak si myslím, že tohle má člověk v sobě zakořeněné, nicméně jsme měli souseda, který měl vždy pejska a kupu koček a koťátek. Tajně jsem se k němu vkrádala abych je mohla mazlit, když zrovna nechodili na společnou zahradu. Tam jsem se se zvířátky potkala asi prvně.
Když jsi si adoptovala Mavis, věděla si, že je nemocná?
Když jsem si Mavis vzala od kamarádky, bylo to zdravé malé koťátko. Od maminky byla odebrána brzo, takže se stala docela závisláčkem. Její nemoc se objevila až po kastraci, čekala jsem, že bude přibírat, ale ona chřadla ještě víc. Měla špatnou srst, přestala se o sebe starat a byla neaktivní. Proto jsme šly na vyšetření, kde se zjistil velký zánět v ledvinách a bylo mi řečeno, že je možné, že bude muset být uspána. Brečela jsem, ale nehodlala jsem se vzdát. Naštěstí se zánět vyléčil, ale jedna z ledvin zůstala velice poškozená (bez filtrační funkce). A tak dostala léky, které mají podpořit aktivitu ledvin a samozřejmě musí dodržovat ledvinovou dietu.
Mavis je krásná kočička!
Jak bys popsala svůj život s kočičkou, která je chronicky nemocná?
Nepociťuji, že by se můj život zas tak moc změnil. Jediné, co musíme dodržovat, je dávat ji každý den lék. Samozřejmě nebudu tu tvrdit, že se nestane, že bych nezapomněla. Jediná chvíle, kdy nastává trochu problém je, když jedeme na dovolenou. Naštěstí když neseženeme hlídání od rodiny nebo přátel, našla jsem právě Catio, které jsem vyzkoušela a jsem ráda, že tu taková služba je. Protože si neumím představit, že kočku, kvůli hlídání, někam stěhuji. A samozřejmě je potřeba koupit speciální stravu, která je o několik stovek dražší, ale to tak nevnímám. Jednou za čas musím dojet pro léky, které naštěstí nevychází nějak draho a jednou za půl roku jedeme na veterinu na kontrolu, jestli se stav nemění. Ale vidím, že kočička je šťastná a spokojená, to je pro mě nejdůležitější.
A co život s chronicky nemocnou kočičkou určitě není?
Myslím, že kromě každodenního podávání léků nepoznáte, že by vaše kočička byla nějak jiná. Rozhodně necítím, že by mě nějak omezovala.
Myslíš, že je adopce, nejen nemocných zvířat, lepší než koupě? A pokud ano, v čem a jak?
Samozřejmě. Adoptovaná zvířata jsou mnohem vděčnější, protože si projdou něčím ošklivým, než konečně najdou milující domov. Mám tři kočičky a všechny jsou buď nalezené, nebo ze záchranné stanice, takže vlastně nemohu posoudit, jak se chovají kupované kočky. Ale vím, že si kočku nikdy nekoupím. Vždycky upřednostním možnost dát domov opuštěnému zvířeti. V poslední době jsem si všimla, že přibývají zvířata s hendikepem, je to bohužel tím, jak se lidi zvířat zbavují nebo jak se k nim chovají. Proto vím, že až budu moct doma ubytovat nějaké další zvíře, určitě to bude to s hendikepem, protože těm se hledá domov obtížněji. Samozřejmě tohle rozhodnutí je na každém, jak moc chce být něčím takovým zatížen, ale třeba kočička bez očička je úplně stejná jako kočička s oběma očičkama. A obdivuju každého, kdo se dokáže postarat o ještě víc nemocná zvířata.
Ty se kočičkám v depozitech a v útulcích snažíš pravidelně pomáhat, i když si je pochopitelně nemůžeš všechny adoptovat. Komu všemu už jsi pomohla a jak?
To jsi formulovala úplně přesně! Protože vím, že (zatím) nemůžu mít doma víc jak tři kočky, ale vím že mám možnost jim pomoct i jinak. Když pomáhá jedinec je to hezké, ale spíše jsem se zaměřila na sílu davu. A tak se snažím buď vyrábět věci pro kočičky a prodávat lidem, co kočičky mají, nebo dělat různé streamy (poznámka redakce: stream je živé vysílání na internetu), kde se může dívat stovka lidí a přispět na dobrou věc. I když každý přispěje malou částkou, v hromadném měřítku je to pak víc, než si může dovolit jedinec. Asi dva roky jsem pomáhala u Bez maminky, které zachraňují úplně malá koťata, která byla ponechána na pospas smrti. Nyní jsem se zaměřila na Bohnický útulek, kde mají ročně kolem sto kočiček. Občas nafotím zdarma fotky i nějakým pejskům.
Co tě na pomáhání nejvíc naplňuje?
Řeknu to úplně jednoduše, mám z toho prostě dobrý pocit, je to vlastně něco jako droga! Čím víc dokážete pomoci, tím dál se v tom chcete posunout.
Píďa (nalevo) a Chii (napravo)
Myslíš, že by lidé více pomáhali, kdyby měli pravidelně možnost nahlédnout “za oponu” a vidět, jak zvířata bojují o život, nebo čekají na své nové páníčky někdy třeba i roky?
Přiznám se, sama mám problém sledovat ty hrozné příběhy. V jakém stavu jsou zvířata nacházena a co všechno musí podstoupit, aby znovu našla svůj život, protože se někdo rozhodl jim ho vzít. Lidi by si měli začít uvědomovat svou vinu na takových osudech. Nedokážu pochopit, že někomu přijde v pořádku nechat umírat koťata (nebo jakákoliv jiná zvířata) v igelitce několik dní. Nedokážu pochopit, že na to někdo má žaludek. Stejně jako to, že to není trestné. Tohle se musí změnit a lidi musí nést odpovědnost za své činy. Nikdo si totiž nezaslouží umírat v bolestech několik dní. Nikdo. Přitom by mnohdy jen stačilo svou kočku vykastrovat. Takže sama nesu takové věci špatně a u příspěvků pravidelně brečím, ale pokud se nám podaří, aby takových případů bylo méně a méně, budeme moct pak sdílet ty lepší věci. Čím méně bezprizorních koťat se bude rodit, tím méně jich bude potřebovat pomoct. A to je to, o co se všichni zainteresovaní snaží. A do té doby jim prostě chci pomáhat.
Co bys vzkázala lidem, kteří o pomoci zvířatům uvažují, ale vlastně neví, kde začít a jestli to má smysl?
Osobně bych doporučila si vyhledat, jaké organizace nebo útulky máte v okolí. Zajela se podívat, jak to u nich chodí a jestli lidé, co to dělají, jsou vám sympatičtí. A potom lépe pochopíte, jakou máte možnost pomoci (osobně, hledáním domovů, poskytnutí dočasného domova, peníze…).
Yume a její práci můžete sledovat na jejím Instagramu: yumeookami Všechny fotky použité ve článku, jsou ze soukromého archivu Yume.
