Další díl, další kočičí plemeno. Tentokrát to bude perská kočka, bez výjimky nejoblíbenější rasa na světě a zároveň umazlená kulička, která bude ozdobou každého škrabadla i gauče. Jak se o ni starat, na co si dát pozor, a jak ji udělat šťastnou?
Plyšová královna
Perská kočka se vyznačuje hustým a zářivým kožíškem téměř všech barev a většinou váží mezi šesti a sedmi kily. Na krátkých nožkách nosí robustní tělo a hlavičku s typickým splácnutým čumáčkem a oblýma ušima. Jejich oči jsou většinou žluto-oranžové, u činčil zelené. Mimochodem, pro ty, kdo se až tak neorientují, činčila je speciální rasa perské kočky, stejně jako perská bílá kočka, s velkýma očima. Ozdobou jí je krátký, ale chundelatý ocas.
Do přírody ji netahejte
Peršanka vám bude vděčná, necháte-li ji v klidu ležet doma, věnujete jí přesně tolik energie a mazlení, o kolik si řekne, a nebudete pro ni vymýšlet nějaké vyčerpávající aktivity, které potěší maximálně vás. Toto plemeno kočky je velmi inteligentní, a vzhledem ke své aristokratické minulosti se naučila vždy dosáhnout svého.
Na druhou stranu děti kolem sebe snáší, ale samozřejmě jen v přijatelné míře. Kupte jí škrabadlo a uvidíte, jak se na něm tato důstojná osobnost vyřádí. Pokud je navíc opravdu jen vevnitř, škrabadlo je pro její psychickou pohodu nutností. Navíc, víte jak je vyrobit? To už jsme vám radili, můžete mrknout tady!
Když kočka nenosí nosánek nahoru
Čumáček tohoto plemena je skoro ve stejné úrovni s očima a jde o výsledek šlechtění. Její milovníci se totiž snažili, aby byl co nejkratší. S tím se pojí zdravotní problémy, dříve měly persian cats problémy s dýcháním a s příliš úzkými slznými kanálky. Svědomití chovatelé se teď snaží nos prodloužit a ulehčit těmto kočičím rasám život.
Stejně jako většina kočičích plemen má i perská kočka typické nemoci. Nejčastěji se mluví o onemocnění ledvin, které ale může veterinář vidět už v desátém měsíci věku. Navíc jde většinou o dědičné choroby, takže by jim chovatelé mohli a měli předcházet. A právě kvůli zúženým slzným kanálkům dochází k atrofii, neboli zkřivení, sítnice, to může vést k úplné slepotě.
Nejdřív ona, potom já
A plynule navážeme, výše zmíněným onemocněním se můžete vyhnout, je to easy peasy. Dlouhá srst = péče jako v salonu. Alespoň třikrát týdně se ji snažte vyčesat, zacuchaný kožíšek už totiž nikdy nerozčešete. Stejně tak se zaměřte na očka a ouška. Aby nedošlo k oné slepotě, otírejte peršankám oči vlhkým ručníkem, zapomeňte ale na heřmánek. Jde o takovou babskou radu pro čisté kočičí oči, bylinka je ale spíše podráždí. U vašeho kočičího doktora se nechte proškolit také v čištění uší.
Jak už název plemena napovídá, bavíme se o pouštní kočce. Není proto zvyklá přijímat vodu jako takovou, získává ji spíše z potravy, kterou si uloví. Právě proto je ideální jí kupovat mokrá krmiva, spíše než suché granule. Peršanky kvůli svému plochému obličeji nabírají krmivo nejdříve na jazyk, takže měkká potrava je pro ně i z tohoto důvodu optimální. Je to třešnička na dortu, pak budete mít doma spokojeného a (doslova) oddaného chlupáče!
Plemeno králů
Dnešní perské kočky mají původ u dlouhosrstých koček z Orientu, konkrétně z Íránu. V 17. století byly dovezeny do Evropy, kde si je hlavně šlechta nečekaně oblíbila a udělala šlechtu i z nich. Tahle “modrá krev” jim zůstala dodnes, projevuje se hlavně v jejich diplomatické ignoranci všech.
Perské kočky byly vždy nejpopulárnější, platí to až dodnes. Hlavně během dvacátého století se šlechtění rozjelo. Právě tady leží základní kámen jejich vzhledu, důraz na výstavný vzhled, tedy malý nos, plačtivé oči, malá ouška, ale vedl k takzvanému “útrpnému chovu”, problémy s dýcháním i přijímáním potravy peršanky nejvíce trápily. Třikrát hurá… dnes se opravdoví kočkomilci zaměřují nikoli na šlechtický vzhled, ale na šťastnou a zdravou kočku.
Vybíráte ideální kočičí plemeno? Pomohli jsme vám a už googlíte, kde perskou kočku koupit? Nebo už máte orientálního chlupáče doma? Pak je čím se chlubit, pošlete nám fotky!
