Plemeno kočky, opředené legendami. Norská lesní kočka. Je výtečným lovcem i přátelským a věrným společníkem. A co více?
Bylo, nebylo…
Divocí elfové, proháněli se kdysi na hřbetech majestátních chlupatých koček, choulíc se do jejich hustého kožichu v době krutých mrazů. Ano, takhle nějak opravdu zněly severské legendy. Poté, společně s vikingskými obyvateli, připluly také mytologické báje o bohyni plodnosti, Freyi, jejíž kočár byl tažen kočkami, přesně vystihujícími norskou lesní kočku. O to větší záhadou, že její původ opravdu není stále znám.
Teorie se různí. Jedna říká, právě vikingové v tom mají prsty a že díky nim se kočky dostaly na tento kontinent. Zde se přizpůsobily místním podmínkám a vytvořily plemeno, jaké známe dnes. Další říká, že norské lesní kočky přišly do Norska z oblasti Malé Asie, konkrétně Byzance, a to okolo roku 1000. Usuzuje se tak z důvodu shodných barev norské lesní s kočkami tureckými, které jsou však v Evropě vzácností.
Ať tak, či onak, cílené šlechtění těchto koček začalo v Norsku roku 1934. První vystavovaná norská lesní byla pak o čtyři roky později. Během druhé světové války veškerý zájem o šlechtění utichl, po válce se se ale opět ozval naplno a po velkých snahách byla konečně Norská lesní kočka roku 1976 uznána, sice jen provizorně, organizací FIFE. O rok později dosáhlo plemeno úplného uznání. A tím začala jeho éra.
Majestátní i divoká, norská lesní kočka na fotografii.
Jak naše norka vypadá?
Má v sobě kus norka. No dobře, ne tak úplně. K norkům ji tedy přirovnávat nemůžeme, ale zato se často setkává s přirovnáním „malý rys“. Drsná severská krajina se totiž výrazně projevila na jejím vzhledu a tak je norská lesní kočka nádherně mohutná, bohatě osrstěná, balancující na dlouhých nohách. Dorůstá obřích rozměrů, podobně jako mainská mývalí kočka, může dosáhnout až deseti kilogramů. Kožich je vodě nepropustný, vždyť musel staletí odolávat všem rozmarům počasí, sněhu i krupobití. Dlouhá srst tvoří límec okolo krku, vystýlá prostor tlapek mezi prsty a také kryje uši. V zimě se výrazně projeví, jaké má vaše norka kalhotky. Tím je myšlena dlouhá srst na zadních končetinách, která je v tomto ročním období výrazně dlouhá.
Barevně se u norských lesních koček uznávají kočičky jednobarevné v takzvaných přírodních barvách, jako je černá, modrá, červená, krémová, želvovinová a modře želvovinová. Také jsou povoleny tři různé kresby, tygrování, tečkování a mramorování. Dále se objevují kočičky barvy bílé, stříbřité a častá jsou také veškerá zbarvení s podílem bílé barvy a všechna zbarvení vznikající kombinací těchto barev. Teď si jen vybrat.
Odpočívající norská lesní kočka.
Slušné norské vychování
Ač je to k nevíře, snoubí se v norské lesní kočce divočina s láskou. Divočina, díky které je tak nějak stále v pozoru, nastražená a pozorná. Divočina, která v ní probouzí chuť na kořist a dopřává jí časté lovecké úspěchy. Přesto je ale naprosto loajální, oddaná a milující ke svým lidem, k nám, kteří ji milujeme snad o to více. Jak je u koček většinou již zvykem, k ostatním se může chovat odtažitě. Nebývají ale často ve stresu nebo neklidné. Je až s podivem, jak snadno se dokáží vypořádat s novými a nezvyklými situacemi. Jsou to mazlíčci a miláčci, kteří budou zbožňovat vaši společnost. Je ale důležité tohoto lovce zaměstnat. Při pobytu pouze v bytě je nejdůležitější možnost šplhat, vysoko, stabilně a můžete se stát svědky toho, jak obratně váš lovec sestupuje z kmene, hlavou dolů. Také mají rády společnost jiných koček. Tak co? Je to ta pravá?
No a nakonec…
Co o svých norských lesních kočkách prohlašují někteří majitelé, bydlící blízko vody? Ano, tipujete správně, umí rybařit. A co se týče jejich krásného kožichu, důležitější než péče je kvalitní strava. Proto nešetřit a dopřávat, třeba i nechat zarybařit, ať zjistíte, jak je ta vaše norka šikovná.
