Domestikace a šlechtění provedly v genetice koček zásadní obraty. Upravili jsme jak jejich povahové rysy, tak především jejich exteriér. Dnešní šlechtění koček už však nabývá jiný význam.
Co je to inbreeding?
Jak všichni víme, kočka domácí není kočka divoká. Nejsou zde tak výrazné rozdíly jako u psa a vlka, ale stejně jsme se jak domestikací, tak šlechtěním, nevyvratitelně zapsali do vzhledu dnešních koček. Jak k tomu ale došlo? Málokdo ví, že historie všech plemen koček sahá do příbuzenské plemenitby. Laicky řečeno, bratr se sestrou, otec s dcerou a podobně. Tudíž v podstatě páření, kterému se příroda snaží vyhnout. Jak je známo, přílišné křížení v rámci jednoho rodu způsobuje degenerace a to je,tak trochu, risk.
V metodách šlechtění byl ale inbreeding (příbuzenská plemenitba) jediným způsobem, jak spolehlivě zajistit kýžené vlastnosti i pro další generace. Nechci se ohánět pojmy jako heterozygot a F3 generace, zkrátka a dobře, bez křížení příbuzných jedinců to tehdy nešlo. Inbreeding se používal jak při šlechtění hospodářských zvířat, tak i psů a koček. Jaký to ale mělo dopad a co znamená šlechtění dnes?
Kočičí plemena nebo pouliční směska
Dnešní majitelé koček to mají s výběrem kočky v podstatě snadné. Mohou se ujmout nečistokrevné tulačky s neznámou genetickou výbavou, nebo sáhnou po kočce čistokrevné s průkazem původu (PP) a mají jistotu vzhledu i povahy (exteriéru i interiéru). Nebo to není tak snadné? Že by to v praxi fungovalo jinak?
Bohužel, funguje. Lidé schopni vydělávat na čemkoli, bez potřebných znalostí plemene a jeho vad, s klidným svědomím rozmnožují neuchovněné kočky, které pro chov zkrátka nebyly vhodné, případně jsou kříženci jiných plemen. Těmto koťatům nic nezaručuje jejich původ (a tedy ani zdravotní “nezávadnost”), čistokrevnost (ano, ten dvoukilový kocourek je opravdu Maiňák, jen trochu nevyrostl) a to, že jste si nekoupili zajíce v pytli a ještě na vás množitel pěkně vydělal.
Průkaz původu, stejně jako v globále chovatelské stanice, slouží k tomu, aby se daná plemena s přesně daným standardem testovala na vrozené vady a jiné poruchy, které naše původní šlechtění a přišlechťování způsobilo. Tím, že jsou chovní jedinci pečlivě vybíráni se zamezuje šíření zdravotních problémů koček. Dnes už se při chovech příbuzenská plemenitba téměř nepoužívá, právě naopak jsou vrhy často tvořeny párováním koček z jiných zemí. Chovatelův záměr je totiž zdravý a plnohodnotný život našeho mazlíčka.
Nebo ne?
A i přesto, není všechno zlato co se třpytí. Šlechtěním jsme vytvořili zvířata, jejichž život je spojen s jistými obtížemi. Přesto tento trend pokračuje a začíná i na výstavách zasahovat do standardů jiných plemen jak psů, tak koček. Jde o brachycefalii, kterou se vyznačují plemena koček exotická, nebo například perská. Tato plemena mají anatomicky kratší lebku a horní čelist, ovšem měkká tkáň, pokrývající tyto kosti, zůstává ve stejném množství, tudíž v podstatě přebytečná. Často tato měkká tkáň překáží v horních dýchacích cestách.
Dovoluji se odkázat na MVDr. Martinu Načeradskou, která v roce 2017 přispěla do sborníku mezinárodní konference “Ochrany zvířat a welfare”, vydaným Veterinární a farmaceutickou univerzitou. Právě ona se ve své klinické praxi setkává s případy, kdy i plemena koček jako je britská kočka, mají zkrácený nos a zúžené nozdry. U těchto zvířat jsou vcelku jisté dýchací obtíže, doprovázené problémy s očima (přílišné vypoulení očí z důlku způsobilo deformaci slzných kanálků) a možnými problémy s příjmem potravy.
V jiným zemích, například v Německu, již alespoň platí zákaz chovu koček, které mají špičku nosu položenou níže než spodní víčko. Právě u těchto plemen by se mělo obzvláště dbát na průkaz původu a genetické predispozice, aby nedocházelo k prohlubování brachycefalie vlivem nezodpovědných množitelů. Ale samozřejmě, kde je poptávka, je i nabídka.
Lidská slabost pro roztomilost
Proč jsou vlastně pro běžnou veřejnost takto vypadající plemena koček i psů tak ohromným lákadlem? Je to snadné, přitahují nás tzv. juvenilní znaky. Znaky, připomínající mládě, ať už lidské, nebo zvířecí. A právě drobný nos a velké oči jsou to bolavé místo, po kterém je poptávka stále. Hojně nás v tom utvrzují i dnešní animace, ačkoli Disneyovský bambi už také dobře věděl, jak by měl vypadat, aby chytil za srdíčko a pocuchal mateřské city.
Nabízí se tedy otázka, jestli je nebo není šlechtění a vůbec chov takovýchto plemen sám o sobě týrání. V tomto bodě se rozchází spousta odborníků a chovatelů. Záleží asi na posouzení každého jednotlivce. Co by ale s určitostí nemělo být podporováno, je mutace tímto směrem i u dalších plemen, případně ještě větší prohlubování tohoto znaku. Pak totiž dochází k množení zvířat, neschopných se nažrat bez lidské pomoci, z důvodu nosu přímo vpadlého do obličeje. Ba právě naopak, z důvodu větší bezpečnosti a spokojenosti mazlíčků bychom měli do budoucna směřovat k postupnému prodlužování nosu.
A jak je to u vás? Jste pro přirozenost, nebo vás krátké čumáčky zkrátka uchvátily natolik, že se jich nemůžete vzdát?
