Raný středověk byl dobou, kterou většina příruček, knih i lidí označuje jako „dobu temna“, jedná se o dobu, ve které se střetávalo pohanství se křesťanstvím a kdy po Evropě vládl všeobecný zmatek a nestabilita. Přesto v tomto chaotickém čase našly i kočky svoje místo a uplatnění a to nejen v běžném životě, ale i v umění.
Chaos v Evropě
Pohané věřili, že člověk není jediným žijícím tvorem s duší, ale že i každé zvíře má svou duši, tato myšlenka byla ale pro křesťany rouháním. Zatímco symbol kočky a ženství byl spojen s pohanskými bohyněmi jako jsou Isis, Artemis, Diana nebo Fraya, patriarchální křesťanství tyto vazby přetrhalo. Přesto kočka neztratila své obdivovatele ani v dobách, které jejímu šťastnému životu příliš nepřály. Příkladem může být sv. Gertruda (640 n.l.), představitelka katolické církve, která byla již za svého života známa svou příchylností ke kočkám a stala se proto i jejich patronkou.
Svatá Gertruda s kočkou (nejde o dobový obrázek)
Lindisfarnský evangeliář (715 n.l.)
Je jeden z nejlépe zachovalých a ilustrovaných rukopisů z raného středověku. Je považován za dílo mnicha Eadfrithe, který se stal biskupem na ostrově na území dnešní Anglie. Kočičky jsou v knize zachyceny hned několikrát a způsob, kterým jsou zobrazeny, v sobě kombinuje i staré keltské umění.
Kniha keltů (800 n.l.)
Je o něco mladší kniha, který je plná nejen ilustrací koček, které loví, nebo jen tiše sedí mezi jednotlivými řádky, ale i dalšími zvířaty. V té době si již kočičky získaly své postavení ve společnosti jako nepostradatelní pomocníci v domácnosti i jako mazlíci, a to zejména pro vyšší vrstvy. Pro představu měla jedna kočička v té době hodnotu hned tří krav, pokud uměla hezky vrnět a lovit myši.
Ukázka kočiček z Knihy Keltů. Zdroj: Futurelearn
Kočička Muezza
Zatímco křesťanstvím byla kočička vnímána jako spodobnění ďábla a zla, naopak islámské náboženství vnímalo kočičku v „dobách temna“ mnohem pozitivněji. Vyprávěly se příběhy, kdy sám prorok Mohamed přišel do kontaktu s kočičkami. Jeho oblíbenou kočičkou byla kočka Muezza, která na něm jednoho dne údajně usnula a on raději, než aby ji budil, si odřízl rukáv ze svého roucha. Muezza se mu za jeho laskavost následně přišla poklonit a on se jí dotkl na hřbetě a od té doby byla Muezza mourovatá a vlastnila tu úžasnou kočičí schopnost vždy dopadnout na všechny čtyři.
Bronzová soška, islámské umění, (12–13 stol.), Zdroj: Louvre
Perzie
Během Sasánovské říše (224–651 n.l.) byly kočky chápány jako potomek démona. Muslimové navíc věřili, že pokud kočka ujídá z misky, tak ta miska už nikdy nebude znovu čistá, i když se sedmkrát umyje. Na druhou stranu se ale našli tací, kteří kočičky chovali jako mazlíky doma s láskou – oblékali je jako lidé, dávali jim náušnice a obojky, barvily jim srst a spali s nimi v jedné posteli.
Kočička Acoubouk
Jde o indickou kočičku, která se objevila ve sbírce bajek Pančatatra. Jedna z bajek vypráví o koroptvi a zajíci, kteří mají mezi sebou spory a jdou k moudré kočce pro radu. První kočce nevěří a stojí od ní daleko, protože ale kočka předstírá, že je neslyší, začnou ji postupně důvěřovat a přijdou k ní blíž. Jakmile přijdou blíž, kočka po nich vyskočí a oba je zabije. I přesto, že je kočka ústřední postavou některých bajek, je ve sbírce vyobrazená jako zlá a zákařná. Tip od Catio: Tyto indické bajky jsou přeloženy do češtiny a zakoupit si je můžete nejen jako knihu, ale i jako audioknihu.
