Ludmila Matoušová je chovatelka koček, zdravotní sestřička v pražské veterinární ordinaci a také člověk s velkým srdcem pro zvířata. S kočičkami vyrostla, od mala s nimi i cestovala a její vztah k nim ji nakonec přivedl i na CatFriendly veterinu. O svém životě, barmských kočičkách i o práci na veterině, která je uzpůsobena kočičkám, se s námi podělila v rozhovoru.
S chovnou stanicí začala už vaše maminka, jaké to bylo vyrůstat obklopená kočičkami a kolik vám v té době bylo?
V době, kdy se do rodiny pořídila první chovná kočička mi bylo šest let. Jmenovala se Emma Chupacabra z chovatelské stanice pana Josého Panamy v Praze. Byla to černě želvovinová kočička, což tehdy a ani dnes není začátečníky ta nejoblíbenější barva k chovu, ale nám jsou ty želvičky asi souzeny. (úsměv)
V dalších letech jsme si začali dovážet kočky i ze zahraničí, chov se rozrůstal a díky tomu bylo doma vždy rušno. Přiznám se, že si už moc nepamatuji, jaké byly moje kočičí začátky. Po poučení od maminky, jak se ke kočičkám chovat, to šlo tak nějak přirozeně. Když vyrůstáte a vedle vás se koťata rodí a vy můžete pozorovat celý jejich vývoj, tak to na člověku, který má kladný vztah ke zvířatům, určitě nějakou stopu zanechá. Věřím, že díky tomu jsem si k nim našla vztah, který najít dokáže asi málokdo.
Často jsme díky tomu i cestovali, několikrát jsme byli pro chovné kočky ve Švédsku nebo Dánsku. Také od začátku chovu jezdíme po výstavách a díky tomu se nám podařilo procestovat téměř celou Českou republiku. Občas se také objevíme na výstavě v zahraničí, nejdále jsme vystavovali ve finském městě Tampere.
Rozkošné želvičky Sardinka a Tarantula.
Díky tomu jste se také rozhodla stát se sestřičkou na veterině?
Vůbec ne, spíše naopak. Moje okolí takovou nebo podobnou profesi očekávalo, ale já byla už poměrně brzy rozhodnuta, že takto se zvířaty pracovat nechci. Občas se k vám například přes sociální sítě dostanou fotky ošklivě zubožených zvířat, ať už vinou člověka, nebo jiného zvířete, a to mě na práci na veterině děsilo. Bála jsem se, že bych se jen při pohledu na ta poranění tak maximálně rozplakala a nebyla schopna nijak pomoci. Každopádně čtyři roky po ukončení studia na zdravotnické škole jsem zatoužila po změně pracovního prostředí. A zkusila jsem z legrace poslat životopis na Veterinární kliniku Fénix v Praze, která mi byla svým zaměřením velmi sympatická. (úsměv)
Vaše chovná stanice (Charlesbur Burmese Cattery) funguje od roku 2004 a najdeme u vás barmské kočky, čím je toto plemeno podle vás unikátní?
Co se vzhledu barmských koček týká, tak jako první by vás měly zaujmout jejich velké zamračené oči a lesklá hedvábná srst. Právě díky jejich výrazu si spousta lidí myslí, že to jsou nevrlé a naštvané povahy, ale opak je pravdou. Jsou to láskyplná stvoření, která bez svého člověka nedají ani ránu. Rádi pomáhají se vším v domácnosti. Budou s vámi vařit, uklízet, opravovat nebo montovat nový nábytek. Barmu určitě nedoporučuji někomu, kdo od kočky očekává, že bude jen ležet na gauči a nebude vyžadovat pozornost. Takové chování od barmských koček určitě nečekejte.
A pro koho jsou barmské kočky vhodné?
Barmičku vřele doporučím někomu, kdo hledá kočku, která mu bude parťákem, bude se jí věnovat a bude respektovat její láskyplnost, tvrdohlavost, hravost a ukecanost. Ani jiná zvířata a děti nebývají pro barmy problém, milují každého, kdo je respektuje, miluje a nechá je se sebou sdílet každodenní život.
Teď se tu válíme, ale až se vzbudíme, budeme si chtít hrát!
Kolik kočiček momentálně máte? Víte takhle z hlavy, kolik vrhů se vám už společně s maminkou podařilo vyslat do světa?
V tuto chvíli v naší chovatelské stanici působí tři chovní kocouři, tři dospělé chovné kočky, tři kočičky v pubertě, které budou jednou chovné, čtyři kastráti a momentálně šest čtrnáctidenních koťat. Momentálně máme vrh „V“, který, pokud dobře počítám, máme již potřetí. Až se dostaneme k písmenu „I“, budeme začínat abecedu již počtvrté.
A kde všude po světě žijí a řádí chlupáči od vás?
Myslím, že momentálně je to asi patnáct států, ve kterých žijí naše odchovy. Často cestují naše koťátka například do Rakouska nebo Velké Británie. Zrovna v tomto týdnu odjely dvě holčičky k novým rodinám do Nizozemska. Nejdále jsme posílali koťátko do Dubaje.
Co je na odchodu koťat do nového domova pro vás nejtěžší?
Nejtěžší je určitě najít tu pravou rodinu, která bude splňovat všechny, nebo alespoň 99,9 % našich podmínek. Člověk si někdy přijde jako blázen, když zpovídáte potenciálního majitele, ptáte se kde a jak bydlí, zda má děti, zda je ochoten svůj byt pro kočku zabezpečit, nebo jestli už má nějaké zkušenosti s kočkami. Jsou lidé, kteří tomu rozumí a komunikují v pohodě, ale pak tací, kteří se urazí, osočí vás, že si přece kupují „jen“ kočku. Naštěstí se najdou i tací, kteří vám v podstatě napíšou hned to, co chcete vědět. Jsou si vědomi, že chovatel do svých koček a koťat investuje nejen mnoho financí, ale především emoce, a určitě nechce za měsíc po přestěhování kotěte číst zprávu od majitele, že se kotěti něco stalo.
A z čeho máte naopak největší radost?
Radost mi dělají právě ty nové rodiny, které si nechají poradit a vy si můžete být jistá, že jste vybrala pro to vaše mimino tu správnou rodinu.
Jak zvládáte současnou korona virovou situaci? Jak to poznamenalo chod stanice?
Pro chovatelskou stanici je důležité, aby všechna koťátka našla nové domovy a po této stránce současná situace chod nepoznamenala. Jediné, co se změnilo, bylo čekání na odjezd koťat do rodin. Koťata, která se stěhovala jen po republice problém neměla, ale koťata, která potřebovala odjet do zahraničí, si počkala o něco déle. Naštěstí noví majitelé byli trpěliví a na koťátka se těšili o to víc. Korona se trochu podepsala na naší výstavní aktivitě. Výstavy byly zrušeny od března do srpna, kdy se mělo konat osm výstav, tj. šestnáct výstavních dní. Naštěstí koncem srpna se situace zvolnila a my se stihli zúčastnit třech výstav v Ostravě, Karlových Varech a Praze. Během nich stihl náš nejmladší chovný kocour obdržet i jeden parádní titul. (úsměv)
Nás korona netíží, my se tu máme doslova jako v peřince!
Dle průzkumů jsou Češi národ pejskařů, ale kočkařů stále přibývá. Dokážete z pohledu chovatelky a veterinární sestry říct, jací jsou Češi jako kočičí páníčci?
Myslím si, že je to hlavně o přístupu. Téměř každý majitel má o kočičím zdraví nějaké povědomí. Často mi ale přijde, že lidé nepoužívají selský rozum a zapomínají, že kočky jsou živé bytosti stejně jako oni. Člověk přeci k lékaři jde, když má nějaký problém, a tak by to mělo být i s kočičkou. Občas je docela těžké na kočce poznat, že se něco děje. Proto je důležité, aby majitel měl svou kočičku “načtenou” a věděl, co je pro ni neobvyklé.
A je něco, v čem by se měli polepšit?
Určitě nemůžu všechny házet do jednoho pytle, ale přála bych si, aby byli kočičí páníčci vnímaví a empatičtí, aby se vyptávali svého chovatele nebo veterináře. Kočky sice vypadají drsně, ale věřte, že pod tou tvrdou skořápkou se ukrývají poměrně křehké bytosti, které vaši pomoc často potřebují.
Spousta lidí řeší nejen v dnešní době, kde najít vhodného veterináře. Vaše klinika získala bronzovou medaili za CatFriendly přístup – jak byste našim čtenářům stručně shrnula, co to znamená?
Takový základ CatFriendly kliniky jsou oddělené čekárny. Protože pejsci, kteří jsou často nervózní, nebo nadšení, jsou i hluční, což může i dobře naladěnou kočku znepokojit.
Při vstupu do ordinace na každou kočičku čeká na vyšetřovacím stole čistý ručník, na kterém je nasypaná buď sušená šanta kočičí nebo kozlík lékařský (tyto bylinky často najdete v kočičích hračkách), protože kočky pozitivně stimulují a necítí se poté tolik ve stresu. Kočičku z přepravky nikdy netaháme násilím, buď ji vylákáme právě na jednu z bylinek, nebo, pokud je to možné, odklopíme víko přepravky a vyšetříme ji v přepravce.
U nás na klinice neuvidíte nikoho tahat nebo přidržovat kočky za kůži na krku, ačkoli si spousta lidí myslí, že je to pro ně přirozené, dospělá kočka se tím cítí velmi ohrožena. To je jen pár bodů, které bych vyzdvihla a jsem na ně moc pyšná, protože není veterinář jako veterinář a najít výborného veterináře pro kočku není žádná sranda. (úsměv).
Vrh „I“ v celé kočičí kráse.
Co je na práci se zvířaty podle vás to nejlepší a co naopak to nejtěžší?
Určitě ty uslintané psí pusinky a milé kočičí předení, ale to nejlepší a nejdůležitější je dobře odvedená práce, která má smysl. No a nejhorší budou občas ti majitelé. (smích)
A na závěr jedna otázka pro zlehčení – jak vypadá takový klasický víkendový den u chovatelky kočiček?
Asi ne nějak extra jinak než jinde. (úsměv) Ale pokud je to výstavní víkend, jsme do odpoledne ve výstavní hale a užíváme si čas s kočkami. Potom máme nějakou dobrou večeři s přáteli. A když některá z našich koček vyhraje, je to krásná třešnička na dortu. (úsměv)
Více informací a krásných fotek z chovné stanice Charlesbur můžete sledovat na jejich sociálních sítích: Facebook, Instagram. Nebo na jejich webových stránkách.
